Žíhání naměkko je proces tepelného zpracování prováděný při vysoké teplotě okolo teploty A1. Jak naznačuje název, cílem procesu je dosáhnout u materiálu co nejvyšší měkkosti. Po žíhání naměkko bude materiál měkký a snadno obrobitelný.
Oceli s vyšším obsahem uhlíku a většina vysokolegovaných ocelí, které po tváření za tepla volně chladnou na vzduchu, např. kování nebo válcování za tepla, jsou obvykle těžko obrobitelné. Žíhání naměkko snižuje tvrdost a zlepšuje obrobitelnost těchto materiálů. Žíhání naměkko nízkouhlíkových ocelí < 0,35 % C obvykle způsobí, že ocel je přípliš měkká a při řezání ulpívá na nástroji.
Nebezpečí vzniku trhlin při opakovaném kalení již kalené a popuštěné oceli lze snížit žíháním na měkko provedeným před procesem opakovaného kalení a popuštění.
Žíhání naměkko lze provádět u ocelí, ale i u slitin mědi či mosazi.
Žíhání naměkko se běžně provádí u ocelí s vysokým obsahem uhlíku a u nástrojových ocelí pro zajištění měkčí a snadněji obrobitelné struktury.
Během tváření za studena měděných a mosazných komponent materiál zpevňuje a tvrdne. Čím bude deformace za studena větší, tím tvrdší bude materiál. Efekt zpevnění za studena lze eliminovat žíháním na měkko.
Tvrdost dosažená po žíhání naměkko závisí na typu oceli nebo typu slitiny.
Materiály obvykle žíhané na měkko:
Během žíhání na měkko oceli s perlitickou strukturou se lamela cementitu rozpadá na oblé karbidické částice v měkké feritové matici. Jedná se o časově dosti náročný difúzní proces, kde doba výdrže je běžně > 4 h. Po procesu globulizace jsou díly pozvolna zchlazeny (volně v peci).
Teplota procesu se volí v závislosti na složení oceli, běžně je mezi 700 °C až 900 °C.
Žíhání naměkko se obvykle provádí v peci s ochrannou atmosférou nebo ve vakuové peci, aby nedocházelo k oxidaci či oduhličení.
U slitin mědi a mosazi je fyzický proces odlišný a teplota žíhání naměkko se pohybuje v rozmezí 300 °C až 650 °C pro slitiny mědi a v rozmezí 425 °C až 650 °C pro slitiny mosazi.
Žíhání naměkko je proces tepelného zpracování prováděný při vysoké teplotě okolo teploty A1. Jak naznačuje název, cílem procesu je dosáhnout u materiálu co nejvyšší měkkosti. Po žíhání naměkko bude materiál měkký a snadno obrobitelný.
Oceli s vyšším obsahem uhlíku a většina vysokolegovaných ocelí, které po tváření za tepla volně chladnou na vzduchu, např. kování nebo válcování za tepla, jsou obvykle těžko obrobitelné. Žíhání naměkko snižuje tvrdost a zlepšuje obrobitelnost těchto materiálů. Žíhání naměkko nízkouhlíkových ocelí < 0,35 % C obvykle způsobí, že ocel je přípliš měkká a při řezání ulpívá na nástroji.
Nebezpečí vzniku trhlin při opakovaném kalení již kalené a popuštěné oceli lze snížit žíháním na měkko provedeným před procesem opakovaného kalení a popuštění.
Žíhání naměkko lze provádět u ocelí, ale i u slitin mědi či mosazi.
Žíhání naměkko se běžně provádí u ocelí s vysokým obsahem uhlíku a u nástrojových ocelí pro zajištění měkčí a snadněji obrobitelné struktury.
Během tváření za studena měděných a mosazných komponent materiál zpevňuje a tvrdne. Čím bude deformace za studena větší, tím tvrdší bude materiál. Efekt zpevnění za studena lze eliminovat žíháním na měkko.
Tvrdost dosažená po žíhání naměkko závisí na typu oceli nebo typu slitiny.
Materiály obvykle žíhané na měkko:
Během žíhání na měkko oceli s perlitickou strukturou se lamela cementitu rozpadá na oblé karbidické částice v měkké feritové matici. Jedná se o časově dosti náročný difúzní proces, kde doba výdrže je běžně > 4 h. Po procesu globulizace jsou díly pozvolna zchlazeny (volně v peci).
Teplota procesu se volí v závislosti na složení oceli, běžně je mezi 700 °C až 900 °C.
Žíhání naměkko se obvykle provádí v peci s ochrannou atmosférou nebo ve vakuové peci, aby nedocházelo k oxidaci či oduhličení.
U slitin mědi a mosazi je fyzický proces odlišný a teplota žíhání naměkko se pohybuje v rozmezí 300 °C až 650 °C pro slitiny mědi a v rozmezí 425 °C až 650 °C pro slitiny mosazi.
© 2024 Bodycote